Sázka

Byli jsme (se Zorou Jandovou a Miroslavem Donutilem) před lety hosty posledních televizních Bolkovin, což reprezentovalo výlet do Olšan a velmi pěkně strávený den, cítil jsem se tam vždy jak v Jasné Poljaně.  Semleli jsme kde co, účastníci besedy nás postupně opouštěli a nakonec jsme již pili jen ve třech – Bolek, producent Miloš Zapletal a já. 

„To je dobře, že to máme za sebou, já už tohle dělat nemůžu, radši budu sto let zkoušet divadlo” - děl (tehdejší) majitel objektu, když Miloš poněkolikáté vyjádřil smutek nad koncem éry tohoto relativně jednoduchého talk show.

„A taky“ - Bolek pokračoval „šestkrát ročně je prostě moc.“

„Bolkoviny letos byly čtyřikrát, což se mi zdá akorát“ - opáčil Miloš.

„No, i čtyřikrát je moc, ale byly šestkrát.“

„Bolku, já ti můžu vyjmenovat účinkující v jednotlivých dílech a říct termíny, já to produkoval, byly prostě čtyřikrát…“

„…tak já to nevím úplně přesně, ty jsi manažer, ale zdá se mi, že byly šestkrát. Dokonce bych vsadil – hej Harry (to byl polospící číšník), máme ještě nějaké flašky měsíční slivovice?“

Harry kývnul a Bolek na potvrzení své pravdy vsadil deset lahví.

„Tak to beru“ - řekl Miloš, „ale protože prostě nemůžeš vyhrát, já vsadím proti tvým deseti slivovicím sto lahví ekvádorského rumu. Je mi to blbý, ale takhle to bude aspoň trochu spravedlivé.“

„Měsíční slivovice vydá za deset rumů“ - řekl zcela správně Bolek.

„Tenhle rum, tento skvostný nápoj však vyhrál loni světovou soutěž a je to nejlepší  a možná i nejdražší rum na světě“ - odpověděl Miloš – „jde prostě o ohromnou vzácnost, ale já to přesto vsadím.“

 To je ale velkorysá nabídka, pomyslel jsem si, on opravdu není lakomý, ten Miloš.

„Přátelé, já pořádně nevím, oč jde, ale nemohl bych si přisadit?“ - vnesl jsem do debaty nový rozměr.

„Na koho?“

Ani nevím, kdo se ptal.

„Sázím vždy na outsidery a v tomto případě chci přisadit na Bolka pět lahví - a Harry, hned je, prosím, přineste a jednu otevřete.“

„Ano, to je korektní přístup, to se mi líbí, ctíš stavovské barvy“ - řekl Miloš - „v tom případě nabízím stejnou sázku, padesát lahví rumu proti tvým pěti slivovicovým. A ještě jinak – chlapci, abyste viděli, že si vás skutečně vážím, zvyšuju sázku o jeden řád, proti Bolkovým deseti dávám tisíc a proti Zdenkovým pěti dávám pět set lahví rumu, jaký jste ještě nepili.“

„My si tě taky vážíme a nabídku přijímáme“ - řekl jsem za nás oba.

Je potřeba říct, že bylo kolem čtvrté ráno a všichni tři jsme byli dost opilí, aspoň já tedy ano. Napsali jsme úpis, kde jsme svými podpisy stvrdili budoucí závazky, češtinu tohoto dokumentu by nám Vančura záviděl a zatáčivé písmo by ocenil i Salvátor Dalí. Rozhodl jsem se, že půjdu spát, s vědomím, že pět lahví slivovice rozhodně stálo za tento skvostný večer, když tu náhle vnesl další aspekt do hry pozvolna se probouzející Harry. Přinesl totiž knihu hostů, ze které vyplývalo, že Bolkovin bylo pět.

„To je nesmysl“ - řekl Miloš

„…a šesté dohledáme nebo budeš Harry propuštěn“ - prohlásil Bolek.

„Já bych ti to, Miloši, i odpustil, protože tvá velkorysost i odvaha byly opravdu mimořádné, kdyby ses hezky omluvil…“ - jsem navrhnul já.

„Ještě jsem neprohrál“ - odpověděl on - „a jestli prohraju, všechno dodržím, vždyť vás znám, každému byste to vyprávěli.“

Inu, prohrál, jak se ukázalo později, když se objevily další dokumenty a počet programů natáčených v Olšanech byl definitivně potvrzen. Vznikl ovšem problém. Podle Miloše, který (mimochodem bez mrknutí oka) uznal svou prohru, bylo naprosto nemožné zajistit v krátké době tolik exemplářů rumových lahví. Navrhl tedy splátkový kalendář, který jsme po krátké debatě odsouhlasili - bylo půl šesté, dlouhá debata by nedávala smysl. Přestože se nám zdál poslední termín (5. duben 2 014) trochu v luftu, stvrdili jsme vše dalšími křivými podpisy.

„Jestli máš vážný problém se sháněním těch flašek, můžeme to udělat jinak, já ti vyjdu vstříc. Pošli mi na moje číslo účtu - máš ho snad, že jo? – pošli mi … (částku jsem zapomněl, ale nebyla malá) …a můžeme to smáznout. Já bych nerad, abys měl zbytečné starosti.“ - volal Bolek druhý den Milošovi.

„Nic se neboj, já svým závazkům dostojím.“ - odtušil druhý zmíněný a jednal, protože už ví, že činy jsou více než kecy.

Za několik dní zastavil před naším domem náklaďáček a přivezl tucet lahví  (první splátka) nesmírně lahodného nápoje, s chutí moře, černých žen i vlahé rovníkové noční oblohy, s esencí vůně exkluzivní cukrové třtiny a bohaté patiny dřevěných sudů z 19. století. Zásilka obsahovala také dopis na ručním papíru, ve kterém mě Miloš rozkošně nabádá, kterak s produktem zacházeti – například zapovídá jeho prodej třetím osobám a velkoryse povoluje jeho použití jako úplatku v protialkoholní léčebně. No, prostě paráda, a jak se to vyvíjelo dál už dnes není důležité.

Tož tak, s Olšanama to nedopadlo úplně dobře, ale mělo to tam vždy ducha.

Dvojí motivace mě přiměla oživit tuto vzpomínku – zítra končí platnost onoho úpisu a taky se v MdB koná premiéra Kupce benátského (Bolek Polívka hraje Shylocka a já napsal hudbu).