Letní příběh

Letní povídka pro Víkend MF DNES                                                                                                         Seznámili jsme se na plovárně, Martina vypadala v plavkách výborně a její sedmileté dcera se mě pořád na něco ptala, seděl jsem s nimi celé odpoledne. Sešli jsme se ještě párkrát, ukázalo se, že je rozvedená, a tak jsem jednou u ní zůstal přes noc.

K sexu sice došlo, ale nějak se to celé nepovedlo, asi to byla moje vina, jsem trochu mamlas, oba jsme však chápali, že pro sebe nejsme zrozeni. Jedině ta její dcera – jmenovala se  Pavla – byla z našeho rozchodu rozmrzelá, já jsem ji totiž bůhví proč bavil, nebo to byla jen absence mužského prvku v rodině?

Odstěhovaly se kamsi do jižních Čech, neviděl jsem je mnoho let, ale pak mi Pavla napsala. Že přijede do Prahy, jestli bych se s ní mohl sejít, což mě sice překvapilo, ale i potěšilo, no a taky jsem byl zvědavý, co chce, jak vypadá a tak.

Byla trochu ruka noha, jenže měla takové to kouzlo, co mají jenom některé ženy, takové, které si pamatujete dlouho, což jsou ty, které vás nechtějí vůbec anebo vás velmi brzo opustí. Pověděla mi, že bude chodit na gymnásium Nad Štolou, a že bude bydlet u babičky. Byl začátek září, letní slunce do nás pražilo, rozešli jsme se až k večeru a já jí nechal telefon, kdyby něco potřebovala.

Zavolala asi za čtrnáct dnů. Že je úplně ohromená z Prahy, kde sice vyrostla, ale kde několik let vůbec nebyla. Zeptal jsem se na babičku a dozvěděl se, že ta je ráda, že ji má u sebe a sama jí Prahou provádí a ukazuje všechna ta velkolepá místa. Poslední informací bylo, že má za týden patnácté narozeniny, jestli bych je nechtěl s ní oslavit. Řekl jsem, že si ještě zavoláme a šel jsem plavat, léto 1989 bylo opravdu horké.

O dva dny později jsem slíbil, že přijdu. Dala mi adresu bytu na Vinohradech, já koupil dvojitou porci růží a pozdního zářijového odpoledne jsem zvonil u bytu se jmenovkou Jiřina Staňková.

Otevřela Pavla a s omluvným úsměvem mi sdělila, že babička je v nemocnici, nic vážného, ale pár dní tam pobude. Odebrala mi kytice, chvíli jsme plkali a jedli chlebíčky. Po nějakém čase přišla s lahví šampaňského, tedy Bohemky samozřejmě, jestli bych nemohl bouchnout bublinky na počest jejího vstupu do dospělého života. Říkal jsem jí, že dospělá zdaleka není, ale zároveň jsem byl dost udiven nebývalou mírou zralosti jejího chování i uvažování. Takže když mi po několika hodinách řekla ono sdělení, nebyl jsem zdaleka tak překvapen, neřku – li vyděšen, jak bych sám od sebe očekával. K tomu sdělení – jednalo se v podstatě o návrh – mohu říct, že jsem o něčem podobném slyšel poprvé v životě, ale zároveň to na mě působilo tak logicky, jako bych podobné situace zažíval denně. Opravdu zvláštní.

Stalo se mi už víckrát, že jsem naprosto neodhadl chování lidí, i mí rodiče mě uměli překvapit a já jejich překvápka špatně snášel. Nejsem žádný velký empatik a musel jsem se se svou poněkud sedláckou tupostí naučit zacházet. Na neobvyklé jevy a situace jsem se snažil reagovat záměrně odtažitě, učil jsem se ničemu se nedivit. Což se mi teď hodilo.

Pavla mi oznámila, že od svého dětství je rozhodnuta přijít o panenství se mnou, s mou osobou. A jestli dnes, v den její občanské dospělosti - myslela tím asi první den beztrestnosti sexuálního styku - bych se s ní nemohl pomilovat, dokonce se mi zdá, že použila přímo tohle slovo. No. Díval jsem se jí do očí a pokusil se nahodit nevěřícný výraz, jenomže já jsem mizerný herec, působil jsem asi spíše trapně. Byl jsem lehce opilý, a když se mi posadila na klín, úplně mi zvlhly oči. Ne, nešlo o žádné drama, nevzdouvaly se vlny oceánu – to až později - pomalé postupné vzájemné svlékání, vytvářelo napětí, ale krásně ospale příjemné a uklidňující. A šlo to dál. Nadýchanost doteků jejích rukou připomínala cukrovou vatu, kterou jsme si kdysi kupovali na pouti. Polštářky jejích dlaní a spodních částí posledních článků prstů měly povrch jako hedvábně mechový náševníček mé druhé babičky, té, ke které jsem jezdíval, když se rodiče hádali, což bylo docela často. Když se mě poprvé dotkla ústy, měl jsem pocit, že vyletím na Měsíc za Baronem Prášilem, takhle neskutečná byla. A pokračovalo to ve velkém stylu, nepotřebovala mou aktivitu, jen mírnou spoluúčast, ale ta se stávala pro mne čím dál tím větší slastí. Jemně jsem ji hladil po vnitřní straně stehna a nemohl jsem spustit oči z té nádherné kůže, poseté drobnými chloupky, které zářijové slunce obarvilo do zlatova. Byl jsem úplně v transu. Měla velmi krásné tělo, nesmírně půvabný, byť trochu neohrabaný pohyb paží a voněla čerstvou vanilkou. Úplně boží. A potom… no to snad ne!

Ó bohové olympští, sestupte na Zem a pohleďte, jak nicotně jste zatím žili! Takhle mimořádně nadaná? Ta že je po matce? Je zjevně po otci, a to musel být velký čtenář Kámasútry. Nebyl to muzikant? Básník? Panebože, tohle jsou vskutku prvotřídní geny!

Trvalo to dlouho, vlastně ani nevím jak, ale zdálo se mi, že jsem tam byl týden. Ve skutečnosti jsem odešel ještě za světla, to si pamatuju, protože jsem chodil několik hodin po Riegráku a v hlavě mi zněly básně. Taková abstraktní, neukotvená lyrika, slova poletovala mým mozkem jako čerstvé peří a zároveň jsem v dáli slyšel temné mručení lovců mamutů, když se s kořistí vraceli domů ke svým ženám. Usnul jsem ten den velmi pozdě.

Ovšemže jsem byl pár dní silně pod vlivem této pro mě zcela neobvyklé příhody, ale pak jsem si řekl, že ji musím pustit z hlavy. Vždyť to si ani nemá cenu pamatovat, copak něco takového můžete vyprávět vnoučatům? Ani za pár týdnů jsem to však nevytěsnil, a tak jsem se šel podívat k tomu jejímu gymplu. Dva dny jsem ji vyhlížel a nic. Podle příjmení matky ji nikdo neznal, ale mohla se jmenovat jinak a moje obejdování u školy bylo dost trapné, takže jsem se radši smířil s neúspěchem. Jenže můj neklid vzrůstal a časem začal hraničit s posedlostí, chápete, pro mě to byl naprosto unikátní případ.

Jel jsem tedy do toho vinohradského bytu. Šel jsem po známých schodech, kolem výklenku ve zdi, který byl původně možná určen pro sošku madony, ale stála tam hnusná váza, je to smutné, jak se vkus lidí mění. Přišel jsem k masivním dveřím, vztáhl ruku ke zvonku a všiml jsem si, že je na něm úplně jiné jméno. Žádná Jiřina Staňková, ale Miloš Tesařík. Ruka mi podvědomě klesla, prohlídl jsem si dveře – všechno se zdálo v pořádku. Kromě toho jména. Sešel jsem o patro níž, tam bydleli Sobotovi a o patro výš generál Šimíček. Vyšel jsem ven, no je to ten barák, to je jasný, šedivá omítka, popelnice ve vstupní chodbě, jsem snad blázen? Šel jsem se podívat o ulici výš i níž, doprava, doleva, přece nejsem takový cvok? Nakonec jsem zazvonil na pana Tesaříka.

Když o tom dnes přemýšlím, vybavují se mi věci pochopitelně jinak, zdá se mi, že to vše trvalo pár minut, ale myslím, že ve skutečnosti jsem chodil kolem toho domu několik hodin. Jako v té ruské divadelní hře, kdy se chlapík probudí v panelákovém bytě, který je úplně stejný, jako ten jeho, jenže je v jiném městě, kam ho opilého jeho kamarádi ze srandy převezli. Celé představení zjišťuje, co se to vlastně stalo.

Takže když pan Tesařík otevřel dveře, viděl asi dost vyděšený ruský ksicht, a ten se ho navíc opakovaně ptal, jestli je doma Pavla, eventuálně paní Staňková. Pan Tesařík o zmíněných osobách nikdy neslyšel, což ksichtu po úvodních zdvořilostech několikrát vmetl do tváře. Na otázku, jak dlouho tady už bydlí, si jemně promnul knírek a s výkřikem – Tak dost! – dveře zabouchl.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, až později, doma při deváté slivovici jsem začal trochu chápat výsostně existencionální problém Pavly. K ránu se mi zdálo jasnější, proč to udělala i proč pro tento akt zvolila zrovna mě. Fixace dívek na milence jejich matek je ostatně známou banální skutečností a dám krk, že Martina své dceři nevykládala podrobnosti ze svého intimního života. To se jen některé věci propojily samy, tak jak to bývá, nezávisle na našich přáních, záměrech a předpokladech. Sakra, že ale ty mladý holky umějí být důsledný. Jak se Pavla dostala do bytu pana Tesaříka, se už sotva někdy dozvím, ale při jejích schopnostech si dovedu představit leccos.

S oběma ženami jsem se už nikdy nepotkal, ale mezitím se stala spousta věcí, například byl převrat, vyhráli jsme v Naganu, venku zuří boj o ekonomický růst, po Praze běhají Číňani a americký prezident je černoch. Ty dvě koroptvičky možná bydlí v Praze, ale taky třeba na Novém Zélandu. Řeka života se rozlévá do různých delt, vzpomínky pod nánosy dalších příběhů trochu blednou, ale to víte…

Sedím doma a dívám se na dopis, který mi Pavla tehdy poslala.

Kdybyste někdo o těch dvou věděl, dejte mi, prosím, vědět.